Slunce-voda-vzduch. Do těchto symbolů se vejde celé léto! Tato tři slova mají schopnost vyvolat v každé roční době atmosféru prázdnin a dovolené. Musíme ale hned dodat, že této zdravé "trojkombinace" začala k rekteačním účelům plně užívat až společnost před sto lety.

V dobových "koupelových úborech" a čepcích byly plavkyně zahalené od hlavy do poloviny lýtek. (Módní časopis Bazar)

"Jedva slunce trochu intenzivněji zazářilo do vln Vltaviných, budují se s urychlením plovárny. Nebude dlouho trvati a oživnou opět," psaly módní listy v roce 1904. A hned také uváděly nejnovější modely "koupelových a plaveckých úborů" pro letní sezonu. Žasneme nad jejich složitostí i nad tím, že se v nich dámy neutopily. Patrně proto, že příliš neplavaly a do vody se spíše jen opatrně ponořily.

Snad nikde nejsou změny módy tak nápadné jako právě v této oblasti odívání. Ještě na počátku 20. století se dámy koupaly v plavkách při pomínajících zahalením těla, materiálem i ozdobami secesní toalety. Sukně ke kolenům kryla kalhoty sahající až do poloviny lýtek, vypasovaný živůtek tvarovala šněrovačka. Také ozdoby byly poplatné secesní módě: úbory na koupání zdobily kanýry, stuhy, prýmky, a porty. Materiálem byla totiž plátěná tkanina, např. černý nebo tmavomodrý listr, kreton nebo alpaka. Složitý secesní účes chránil před vodou čepec z voskovaného plátna. I když v módních časopisech pózují dámy v koupacích úborech velmi půvabně, jak asi vypadaly, když se vynořily z vln? Voda často odhalila to, co mělo zůstat cudně ukryté pod složitým úborem:

"Ukázala se štíhlá mladistvá dívka v obšírném růžovém obleku, patrně vlastní výroby, zahalujíce ji od ramen do půl lýtek. Byla oblečenější než ve vycházkových šatech. Záhyby koupacího obleku Jiřinina nasákly a zůstaly pod vodou, látka přilnula, přilípla se jí těsně na tělo. - Vždyť jsem si to myslila. To je taky nápad, ušít si koupací z batistu a k tomu světlého! Když se to namočí, je to jako skleněné. To už mohla přijít radši v organtinu! Kdyby se tak viděla! -" (Karel Čapek-Chod: Jindrové)

Jít v létě na plovárnu - to byla společenská událost ve vším všudy! Stejně jako na městském korze i na městské plovárně se hodnotilo oblečení. Zatímco my se dnes staráme spíše o svou linii nežli o to minimum elastiky pokrývající naše tělo při opalování a plavání, koupací úbory před sto lety byly podrobeny kritice nejen z hlediska panující módy, ale i panující morálky.

Duška má nové modré koupačky. Zkouší si je před zrcadlem a běží za Bětuškou.
"Dívej se, Bětuško, že mi sluší! Líbím se ti?"
"Na mou milou," diví se Bětka, "to je zrovna škoda namočit."
"Ale Bětuško, vždyť jsou to koupačky!"
"Inu, já vím, ale škoda jich je. Když já jsem se koupávala támhle u višniček v potoce, brávala jsem si starou zástěru."
Salva smíchu. "Zástěru? A to bych vypadala krásně! Teď to tak nejde, milá Bětuško. Kdybys věděla, jak nádherné koupačky má slečna Hornová! A jaký koupací plášť!"
"Inu, já to říkám," bručí Bětka, "že ty ženské už nevědí, co by vyváděly. Do vody takovou nádheru. Pán Bůh mě netrestej!"

Také maminka se strojí na plovárnu, když to musí být. Půjde tam s dcerou, Balí si svoje střízlivé listrové plavky, které jsou černé, jen mírně pestře lemované a mají rukávky. Na plovárně jsou břehy plné vyhřívajících se. Je tu zastoupena celá honorace města. Starší dámy i pánové, mládež i děti. Všechny vrstvy obyvatelstva, ovšem jen ti, kteří mají kdy a mohou za dne lenošit. Ti co pracují, se koupají buď až večer, nebo doma. Slušná děvčata a jemné dámy sedí v koupacích pláštích..."
(Vlasta Javořická: Matka a dcera)

Je zakázáno dámám se přibližovati

Jak je vidět, byly dámy zahaleny i plavkách podstatně více nežli my, když jdeme do společnosti! Přesto platilo pravidlo odděleného koupání mužů a žen, Morálka musela být zachována i ve vodě! Svědčí o tom i povídka Ignáta Herrmanna nazvaná Na vorech. Ta je také z "vln Vltaviných". Mladík ležící na voru pod Vyšehradem pozoruje připlouvajíci dívku: "A poněvadž zcela bezpečně počítal, že slabá dívka nemůže učiniti ohromnou okliku kolem vorů, umínil si, že své příznivé pozice tak hned se nevzdá, ale že sečká, až dívka vystoupí na vory. Něco takového nepotká Pražana denně, a kdo právě neměl času a peněz, aby se podíval do mořských lázní, může se dočkat pěkného stáří a umřít, aniž by za celý život spatřil jen jednou sličnou, kyprou dívku v luzném, vábném oděvu plaveckém. Na to vše vzpomněl si pan Kubín a hodlal vytrvati třeba do večera. Dívka zatím pohybovala se stále blíže voru a pan Kubín spatřil sotva více než mokrý čepeček z modré látky, který kryl bujně nasáklé vlasy. Bradička již se potápěla ve vodě, a kousek šíje, jež vydírala jen malounko z plavecké modré kazajky, svítila zcela neurčitě pod zelenavým povrchem vody.

"Pane, chtěla jsem na vor, abych si odpočinula."

"Prosím, slečno, rád vám pomohu," a pan Kubín se tvářil jakoby chtěl vyskočiti a dívce přispěti.

"Zůstaňte, pane, usedněte zas!" volala dívka skoro úzkostlivě. "Tak jsem to nemyslila. Chci na vor a nemohu - pro vás!"

"Ale dovolte, slečno," bránil se pan Kubín, "jakým způsobem..."

"Svou přítomností, pane! Nutíte mne, abych zůstala ve vodě... Myslím, pane, že znáte jako návštěvovatel plovárny zcela dobře její řád; tedy víte, že je zakázáno dámám se přibližovati."

"Jenom v obvodu plovárny, slečno," odtušil pan Kubín zcela klidně; "potká-li však plavec dámu v širé řece, není vázán řádem nijakým..." Chtěl vytrvati... Původně chtěl využitkovati vzácné situace, v níž se octl poprvé a snad naposled v životě, chtěl dívku škádliti, a - nic platno zapírat - chtěl ji vidět olepenu mokrým, přiléhavým kostýmem - posud nikdy to neviděl. Ale nyní byl skoro zahanben...

Jste zvědaví, jak dopadlo toto setkání? Idylicky - svatebním oznámením! Neochudily nás naše bikiny o tajemnou přitažlivost?